Škola noci

Neděle v 15:04 |  Škola noci
  1. Škola noci 1 - Označená
  2. Škola noci 2 - Zrazená
  3. Škola noci 3 - Vyvolená
  4. Škola noci 4 - Nezkrotná
  5. Škola noci 5 - Pronásledovaná
  6. Škola noci 6 - Pokoušená
  7. Škola noci 7 -
  8. Škola noci 8 - Probuzená
  9. Škola noci 9 - Předurčená
 

Vampýrská Akademie

Neděle v 14:57 |  Vampýrská Akademie
  1. Vampýrská Akademie
  2. Mrazivý polibek
  3. Stínem políbená
  4. Krvavý slib
  5. Spoutáni magií
  6. Poslední oběť

Upíří deníky

Neděle v 14:54 |  Upíří deníky
  1. Probuzení
  2. Souboj
  3. Zášť
  4. Temné shledání
  5. Návrat
  6. Soumrak
  7. Zajetí
  8. Osvobození
 


Líheň

Neděle v 14:49 |  Líheň
  1. Smrt zrozená v Praze
  2. Královna smrti

Harry Potter

Neděle v 14:47 |  Harry Potter
  1. Harry Potter a Kámen mudrců
  2. Harry Potter a Tajemná komnata
  3. Harry Potter a Vězeň z Azkabanu
  4. Harry Potter a Ohnivý ohár
  5. Harry Potter a Fénixův řád
  6. Harry Potter a Princ dvojí krve
  7. Harry Potter a Relikvie smrti
  8. Harry Potter a Prokleté dítě
Poslední díl dodám.

Twilight saga

Neděle v 14:44 |  Twilight
  1. Stmívání
  2. Nový měsíc
  3. Zatmění
  4. Rozbřesk

39. kapitola - Kapitán Krčmář si čte

Neděle v 14:39 |  Smrt zrozená v Praze
Fotobuňka cvakla a sterilní světlo zářivek s pornografickou detailností odhalilo i sebemenší šrám stěn. Omítka před mříží vypadala o poznání lépe než v cele, ale i ta by potřebovala oškrábat a nahodit. Kapitán Krčmář seděl na palandě a zdánlivě pozoroval chodbu. Cela předběžného zadržení se nacházela až na jejím samotném konci a vlastně ji uzavírala. Měl tak dokonalý přehled o tom, kdo vchází a odchází z okolních kanceláří. Ve skutečnosti ho to však nezajímalo. Apaticky zíral dovnitř, do sebe. Odpolední výslech trval několik hodin a jediný pocit, který si z něj odnesl, bylo rozčarování a slabá ozvěna vzteku. Jastrebniak nekladl otázky o moc lépe než nezkušený poručík Mádcha. Krčmáři nevadilo, že ho stále podezírají z Ivaniny vraždy, on sám by na jejich místě jednal stejně. Jejich základní chybou však podle něj bylo, že nesledují žádné další stopy, které v průběhu několika příštích hodin rychle vyhasnou. Nikdy dřív ho nenapadlo, že léta úřednické práce zbavila Jastrebniaka pro policistu tak důležité schopnosti dobře vést výslech. Na první pohled se sice jeho otázkám nedalo nic vytknout, ale Krčmář měl po nich neidentifikovatelný pocit jakési pachuti na jazyku. Přestal nad tím přemýšlet; proč se rozčilovat a vzrušovat? Ivana byla mrtvá a nikdo a nic jí nemohlo pomoci.
Jenomže - Krčmář se nadechl o poznání hlouběji, jako by mu to mohlo pomoct překonat letargii a únavu, která stále neustupovala, spíš naopak - jenomže co když zabije někoho dalšího? Potřásl odmítavě hlavou. Neměl energii ani chuť nad něčím uvažovat, za každou druhou myšlenkou se skrýval obraz zhrouceného těla a sled událostí, které to zavinily. On to zavinil.
Aby zahnal nechtěné myšlenky a obrazy, soustředil se na elektrické hodiny na chodbě. Čas plynul, sekunda za sekundou, minuta za minutou, hodina za hodinou. S večerem se kupodivu oteplilo a Krčmář si sundal sako. Po dni stráveném ve výslechové místnosti a v cele v jedné košili si připadal ulepený a špinavý. Možná by se mohl svléci do půl pasu a oděvem se jen přikrýt, napadlo ho. Sako sklouzlo z palandy na zem, z kapsy vypadla útlá knížečka, spíš silnější sešit. Tužší list přebalu vyryl do měkkého nánosu černé špíny v nerovnostech podlahy mělkou rýhu.
Líheň, přečetl Krčmář nápis vzhůru nohama, sehnul se a položil sešit na postel. Neměl náladu na čtení, neměl náladu vůbec na nic.
Dalších několik desítek minut seděl bez hnutí, všechny myšlenky se mu podařilo umrtvit, změnit v změť třísek pohřbených v ztuhlém epoxidu.
"Večeře, kapitáne," vytrhl Krčmáře z nicoty ochraptělý hlas.
Shrbený muž kolem šedesátky s vrásčitým obličejem a nosem prozrazujícím dlouholetou náklonnost k láhvi přinášel hliníkový jídlo nosič a papírový pohárek s kávou.
"Posílají mě za vámi. Vězeňská služba tu nechodí. Prostrčte prosím ruce skrz mříže, abych vás mohl připoutat. Dostal jsem přesný pokyny, jak to udělat. Tyhle ešáky skrze mříže neprostrčím."
Krčmář beze slova poslechl a o chvíli později byl opět volný s donesenou večeří v cele. Odsunul sešit, aby mohl jídlonosič položit vedle sebe.
"Vy máte první sérii Líhně?" zeptal se náhle muž a mimoděk přistoupil až k mřížím, aby lépe viděl.
Krčmář v první chvíli nepochopil, o čem mluví, potom si všiml, že muž upírá pohled na sešit s křiklavým titulem na obálce.
"Jakou první sérii?" zeptal se, protože ho mužova reakce zaujala.
"No první sérii Líhně!" řekl zřízenec. "Je teď hodně populární, s každým dalším dílem víc a víc. Už slíbili, že budou dělat dotisky. Vy máte podle čísla jeden z úplně prvních výtisků prvního sešitu. Vidíte to pořadový číslo? 0009! Devátý kus, co byl vytištěn. Z padesáti. Nedal byste mi ho? Je dost cenný a já všechny takový věci sbírám," přiznal muž neochotně.
Krčmář zaregistroval, že zřízenec nabídku na protislužbu chytře spolkl. Proč ne, proč by ten škvár někomu nemohl dát. Sáhl po sešitu, ale papír mu proklouzl mezi prsty, knížečka spadla na zem a přitom se otevřela.
Automaticky přečetl větu, na které náhodou ulpěl pohledem:
Krčmáře ani nenapadlo sáhnout pro zbraň. Místo toho vytáhl z kapsy tužkovou baterku a posvítil na tvář neznámého. Dvacet, dvaadvacet let, neudržovaný řídký plnovous, zlatý řetízek kolem krku, blízko posazené oči, malý nos a dozadu ubíhající brada.
Před očima se mu okamžitě promítla trojice zlodějů pneumatik, které zneškodnil na sídlišti, když se pozdě vracel domů. Tehdy Ivana ještě žila. V prvním okamžiku ztuhl, ale pak začal listovat sešitem jako šílený. Některé postavy, které v knize vystupovaly, znal ze skutečného života: vyskytovala se v ní Marika Zaháňská, Nowak Barbarossa a spousta dalších lidí, o nichž neměl ponětí.
Zběsile listoval sešitem.
Krčmář mlčky naslouchal Frantovu shrnutí dosud známých informací a pozorně si prohlížel tělo na zemi. Rozevřený župan a bílé slipy se značkou Lacoste na pasu toho moc nezakrývaly. Muž byl dobře stavěný, ale v poslední době svou kondici trochu zanedbával, protože mu začalo růst břicho. Silná ramena a stehna však jednoznačné ukazovala na sportovní minulost.
Američan, přemítal Krčmář. To určitě hrál americký fotbal. Snažil se v myšlenkách tělesnou konstituci přiřadit hráčskému postu.
Informace o něm byly naprosto pravdivé a úplně nepochopitelné bylo, že přesně zachycovaly i jeho uvažování, jeho intimní myšlenky, které nikdy nikomu neprozradil. Neměl důvod pochybovat, že vše o ostatních zúčastněných je také pravda. To však bylo nemožné, nesmyslné, prostě šílené. Možná se doopravdy zbláznil
"Kdo, kdo to vydává?" štěkl na zřízence.
"Nějaká společnost Demand&Print," zajíkl se muž, "víc tam není napsaný," bránil se nejistě, i když stál na druhé straně mříže.
Krčmář zjistil, že jeho únava je ta tam, místo ní teď bojoval o racionalitu vlastního já. Hledal úseky děje, které se týkaly jeho samotného, a bleskově je procházel. Všechno souhlasilo! Nikdo nemohl vědět, že tehdy na parkovišti ty tři zloděje ztloukl on, nikdo nemohl vědět, jak se cítil, když zkoumal mrtvá těla, když telefonoval s Ivanou, když se s ní miloval. To prostě nemohla být pravda, musel se zbláznit.
"Tenhle sešit vyměním za všechny ostatní díly, které dosud vyšly," obrátil se nakonec chraptivě na zřízence, který na něj vyjeveně civěl.
"A je vám jedno, který čísla to budou? Třeba jednička ze stotisícátý série?"
Krčmář nechápal, o čem mluví.
"Vychází to i anglicky a všechny vydání se číslujou dohromady, vždycky po padesáti kusech," vysvětloval zřízenec a nespouštěl oči z Krčmářova výtisku.
"Je mi to úplně jedno. V okamžiku, kdy mi přinesete ostatní čísla a já budu mít tohle přečtené," mávl sešitem, až se písmena na přebalu zaleskla, "je tohle vaše."
"Fajn, kapitáne, za hodinku jsem tady. Stejně vám pak za chvilku zhasínaj."
Krčmář mu neodpověděl a pohroužil se do čtení.
"Hele, teď mi to došlo! Ten maník se vlastně jmenuje stejně jako vy, to je náhodička, co?" zahalekal na něj zřízenec ještě jednou z konce chodby. "Proto vás to tak vzalo?"
* * *
Pozdě v noci při světle vyžebrané baterky dočetl Krčmář předposlední ze šesti sešitů, dohromady to představovalo necelých tři sta stran. Text končil popisem jeho milování s Ivanou. Pocit, že se zbláznil, se změnil v jistotu, přistihl se, že stále silněji a silněji tluče hlavou do stěny. Má věřit svým očím? Svému mozku? Snad opravdu zešílel. Odhodil sešity na zem a chytil si hlavu do dlaní. Čelo odřené od nerovné zdi ho bolelo. "Dobře, možná jsem zešílel," promluvil sám k sobě.
Ale určitě bude pro něj prospěšnější jednat v souladu s bludem, v souladu s tím, co považoval za pravdu. Alespoň nebude muset hlavou tlouct do stěny. Paranoidní úvaha ho uklidnila.
Postavil se a upřel pohled do zšeřelé chodby. Za dvěma dveřmi do kanceláří se svítilo, úzké linky světla okolo prahů prozrazovaly skutečnou délku chodby. Dostane se ven a zjistí, kdo napsal ty věci a jak se je dozvěděl. Vždyť to bylo stejně nemožné jako chlap, kterého srazí auto a on odejde jakoby nic, nebo chlap utíkající s pěti zásahy velkorážnou pistolí. Zhluboka se nadechl. Opravdu, myslet a jednat v souladu s bludem, který ho posedl, mu působilo mnohem méně bolesti. Třeba se mu tak podaří chytit i toho hajzla, který zastřelil Ivanu, a aspoň o miligram umenšit svou vinu. Při vzpomínce pevně sevřel jeden prut mříže. Ještě stále si pamatoval přednášku, na které policejní konzultant rozebíral pevnost materiálu, z něhož byly mříže ve věznicích standardně vyráběny, a ukazoval, jaké nástroje by vězni museli mít, aby se dostali ven. Pokoušet se o to holýma rukama mělo stejný smysl jako plnit nádrže tankeru skleničkou na víno. Jenomže teď se pohyboval v bludu. Zatáhl za prut, vzteklý, frustrovaný, sražený až na dno. Dál táhl ze všech sil, až měl pocit, že se železo poddává, že v jeho prstech přímo teče. Vnímal, jak se na původně hladkém povrchu kovu vytvářejí vlnky, ocel měkne a podléhá jeho síle. Další nesmysl, ale blud je blud. Bez toho, že by kontroloval výsledek svého snažení zkusil další prut. Šlo to, šlo to téměř snadno. Zabral ještě o poznání víc a materiál povolil úplně. Během několika málo minut vytvořil v mříži otvor, kterým se bez velkých problémů protáhl. Sešity Líhně si vzal s sebou, aby si je mohl ještě jednou prostudovat. Musel se přece přesvědčit, zda je jeho šílenství konzistentní.
Zšeřelou chodbou prošel jako duch, bez problémů se vloupal do kanceláře Jastriebniaka i do jeho sejfu, vzal si zpět své doklady, zbraň a odznak. Při odchodu ho nikdo nezdržoval. Všichni věděli, že policajt vracející se pozdě v noci, spíš brzy ráno, ze šichty nikdy nemá moc nálady na špičkování.
Na ulici se zastavil. Uvědomil si, že nemá kam jít, navíc ho opět přepadla únava. Nával byl tak silný, že se sotva udržel na nohou. Přinutil se dobelhat o dvě ulice dál, mávl na taxík a nechal se odvézt domů. Pod svícnem bývá největší tma. Ve čtyři hodiny ráno se zdviženým límcem a skloněnou hlavou neměl strach, že by ho později taxikář poznal.
Otevřel dveře a známé vůně obohacené o pár cizích příměsí ho udeřily do chřípí se silou, která ho přinutila opřít se o zárubně. Ještě za sebou dokázal zavřít, sešity, které po celou dobu nesl v ruce, mu vyklouzly a rozsypaly se, jeden z nich se otevřel. Krčmář se sesul na zem a plakal. Když po dlouhé době opět dokázal vnímat svět okolo, jeho oči padly na text v rozevřené knížečce. První kapitola prvního dílu se jmenovala Žena v temnu.
Zase nepřišel. Stála jsem v hale před vchody do kinosálů jako typická hloupá husa a doufala, že se přece jen objeví s nějakou alespoň trochu originální a uvěřitelnou výmluvou, proč jde pozdě. Samozřejmě zbytečně. Nezavolal, ani neposlal zprávu. Množství pohledů, které mi věnovali procházející muži, přesáhlo snesitelnou úroveň a zamířila jsem k východu.
Přečetl nahlas první odstavec, sevřel čelisti, až klouby zapraskaly. S pomocí tohohle všemu přijde na kloub a postará se, aby slizcí hajzlové nezabíjeli ženy.

38. kapitola - Sólo pro šroubovák

Neděle v 14:39 |  Smrt zrozená v Praze
"Mohou být už na cestě a řekl bych, že jich bude víc, než dokážeme zvládnout," řekl klidně Barbarossa, Filip mezi tím přeložil Kasovi, co přesně se děje.
"Tak to nás rozstřílejí na sračky," zhodnotil ten naši situaci lhostejně.
Bárby mu věnoval znechucený pohled. "Unikneme na člunech," rozhodl.
Patologická nedůvěra mých společníků ke vnějšímu světu se najednou vyplácela. Jen žádnou paniku, přikázala jsem si, když jsem se přistihla v napůl startovní pozici směrem ke dveřím ze salonu, a místo úprku jsem napodobila Kase, který si právě upravoval pozici hands-free telefonního sluchátka.
"Čluny jsou připraveny, včera jsem je kontroloval," přikývl Filip, "zkusím ale ještě jednu věc. Ocitovala jste telefonát přesně?" podíval se na mě. Němě jsem přikývla.
"Pane Grubere, potřebuji šroubovák, Kasi, Arnošte, půjdete se mnou!"
Gruber odkudsi okamžitě vykouzlil sadu šroubováků, musel je nosit v kapse košile místo kapesníčků, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Filip si vybral dva a vběhl do pokoje, který jsme používali jako zbrojírnu. Po pár sekundách utíkal ven s Kasem a Arnoštem v závěsu. Přesprintovali přes neudržovaný trávník k vedlejšímu pozemku, jeden jako druhý víceméně přeskočili plot. Byla to zhruba dvoumetrová, stářím omšelá zeď s ostnatým drátem nahoře. Nechápala jsem, jak to tak snadno dokázali. Ještě jsem zahlédla, že Kas s Křehůlkem zmizeli v domě, Filip naopak zamířil ven a skoro přelétl přes branku na ulici.
Přesunula jsem se do vyššího patra, abych měla rozhled na sousední vilu a částečně i ulici, Alex šel se mnou. Po cestě projel minivan, zatrnulo mi, ale vůz nezastavil a ztratil se nám z dohledu. Filip stále něco prováděl na ulici, potom běžel k naší bráně a zase zpátky, úplně nakonec se přehoupl přes branku zpět na cizí pozemek. Nikdo si jeho šíleného počínání nevšiml.
"Čluny jsou připraveny," ozval se nám Bárby tiše za zády. "Stačí nasednout a jet."
Opět jsem zahlédla Filipa, Kase i Křehůlka, na vzdálenějším konci ulice se objevilo velké černé auto, za ním další a další a další. Limuzíny se přibližovaly mučivě pomalu, motory brumlaly v nízkých otáčkách. Zaslechla jsem dvojité kovové cvaknutí, to Bárby natáhl kohouty svých obrovských revolverů. Vozy minuly bránu a na nejbližší křižovatce se ztratily, Filip, Kas i Křehůlek opět zázračně lehce překonali plot. Na okamžik jsem odhrnula záclonu a mávla jim, aby viděli, kde nás najdou.
"Vy zůstaňte tady, já budu kontrolovat vchod. V případě nouze použijte zadní schodiště," přikázal Bárby a beze spěchu, jako by si šel do baru nalít svou oblíbenou whisku, mě opustil.
Koberec zašustil, to Filip vyběhl do nejvyššího patra, současně to v sluchátku cvaklo, telefon automaticky přijal hovor. "Tady Gruber, madam. Filip vzkazuje, že nesmíme být za žádnou cenu vidět."
Na stejném konci ulice se znovu objevilo první z pěti černých aut. Už věděli, kde se skrýváme. Proč tady proboha ještě trčíme? Podívala jsem se na Alexe v okamžiku, kdy se lehce pousmál, a konečně to došlo i mně. Hráli jsme vabank. Vytáhla jsem jednu pistoli z pouzdra, ale nechala zajištěno. První vůz zastavil, ne však před naším pozemkem, ale před vedlejším. Filip vyměnil tabulky s čísly domů. Z vozů vystoupilo několik lidí. Čekala jsem muže oháknuté v oblecích s vázankami, jako v nějakém filmu z třicátých let. Tihle však připomínali partu turistů v zoo a k nablýskaným vozům se hodili jako neštovice na tvář top modelky. První přistoupil k bráně, okamžik u ní stál a pak ji otevřel. Dojem neuspořádanosti v sekundě zmizel, najednou se pohybovali jako dokonale sehraná vojenská jednotka. Co by se asi stalo, kdyby mě teď uviděli v okně? Při té myšlence jsem mimoděk o krok ustoupila. Spokojí se s neúspěchem, až zjistí, že je dům prázdný?
Ulice osiřela, zůstala na ní jen opuštěná auta. Skrz černá skla jsem do nich neviděla a už jsem ani neslyšela zvuk motorů, ale určitě v nich čekali řidiči. Celkem vystoupilo dvanáct lidí, polovina vešla do domu, polovina se rozmístila v zahradě. Opravdu lidí?
"Teď," ozval se ve sluchátku Filipův hlas. Co, teď? Nechápala jsem. Z oken vily bez varování vyšlehly ohnivé jazyky, střecha nadskočila a v dalším okamžiku tlaková vlna rozbila okno přede mnou, vzduch zachutnal sklem a kouřem. Muži skrývající se v zahradě se vynořili ze svých úkrytů a spurtovali k vozům se zbraněmi v rukou, druhý výbuch, a všichni zmizeli v ohnivém oblaku.
Lapala jsem po dechu, naprosto mi unikalo, co se vlastně stalo.
"Budu potřebovat studijní materiál," prohlásil zamyšleně Alex. "Hned jsem venku, jen si zajdu pro nástroje."
"Bárby? Alex chce jít ven a seškrábat, co z nich zbylo. Pohlídejte ho, ale nedovolte mu být tam dlouho. Za pár minut tu bude policie," štěkla jsem do mikrofonu a rozběhla se po schodech dolů, abych byla také nápomocna.
Koutkem oka jsem ještě stačila zahlédnout, jak tři ze čtyř černých vozů jeden za druhým odjíždějí. Ten první měl smůlu, změnil se v plápolající pochodeň z pomačkaného plechu.
V mezipatře mi konečně všechno došlo. Filip vyměnil tabulky s domovními čísly a ještě stačil nastražit past - výbušninu odpalovanou rádiem. Ocitla jsem se uprostřed války, ale nemělo smysl si stěžovat - odvrátili jsme tvrdý úder.
* * *
O chvíli později jsem ještě udýchaná hlídkovala na jednom konci ulice a Křehůlek na druhém, Alex si zatím pod dohledem sbíral své příšerné vzorky. První hasičský vůz se objevil za sedm minut po explozi. Zavolala jsem Bárbymu, doporučila jim, ať se stáhnou, a pomalu kráčela domů. Domů? Asi to fakt byl můj domov, protože vila vypadala na jediné místo, kde budu alespoň ve zdánlivém bezpečí.
Všichni kromě Alexe jsme se opět sešli v salonu. S překvapením jsem zjistila, že od šokujícího telefonátu uplynula necelá čtvrthodina.
Kas se pustil do jídla, jako by se nic nestalo, Filip ho napodobil.
"Hasiči nebudou mít moc práce, nic nehoří, zhaslo to samo, přesně jak jsem chtěl," řekl spokojeně, než si na celozrnnou bagetu nanesl tenkou vrstvu rybí pasty a pokapal ji citronem.
Bárby se vrátil ke studiu balistických tabulek.
"Byla to Cé čtyřka?" chtěl vědět Gruber.
Filip zavrtěl hlavou.
"Ne, v téhle zemi mají volně dostupné něco lepšího, říkají tomu Semtex. Snadná práce a maximální přesnost zacílení. Použil jsem celkem dvanáct náloží, abych dosáhl nejlepšího pokrytí."
Gruber chápavě přikývl. Hovořili o výbušninách jako jiní o fotbale.
"Jo, chytlo je to pěkně," vmísil se do hovoru Kas s plnými ústy. "Našel jsem jenom jednu celou hlavu s kusem hrudníku a jednou rukou, jinak samé smetí," huhňal, zatímco žvýkal.
Chuť na druhý chod snídaně mě okamžitě přešla, nalila jsem si jen kávu a zvedla se, abych pustila rádio. Určitě budou něco vysílat.
"Ta ruka se mě chytila a nechtěla pustit. Musel jsem hlavu uříznout, aby se mě pořád nesnažila pokousat. Ale i potom se po mě dívala zle a když jsem do ní kop, skákala jako míč. Přísahám! Fakt, nic takovýho jsem ještě neviděl!" pokračoval Kas. Mohl si z nás utahovat, ale pochybovala jsem o tom. Křehůlek se zamračil.
"Už jsem něco podobného viděl, ale tihle - tihle vypadali ještě o něco odolněji, než ten týpek z Gubkinovy kanceláře nebo ti, o kterých jste mi vyprávěli," řekl tiše. "Nebo Frank Bernard."
"Je to tak," přikývl Bárby. "Taky se pohybovali lépe než hejno nevycvičenejch jelimanů. Zřejmě i mezi nimi budou rozdíly."
"Třídy schopností?" nadhodil Filip.
"Možná záleží i na tom, kdo má co natrénováno," přidala jsem při vzpomínce na kluka, který mě sice málem uštval, ale běhal stylem leklé ryby.
Náš rozhovor přerušil zvonek od branky.
"To bude policie, hledají svědky," odhadl Filip. "Půjdu s nimi promluvit. Má čeština je v pořádku, navíc je dům psán na mě. Pane Grubere? Kdyby se ptali, kdo je ještě uvnitř, jste můj host. Obchodní partner. Naše obvyklá historka." Gruber zvedl oči od počítače.
"Jasně, ani já jsem nic neslyšel, nic neviděl. Projednáváme podrobnosti obchodu."
"Možná by nebylo od věci připustit, že jste slyšeli ten výbuch," doporučil jim Bárby.
Gruber se zašklebil, jako by to byl dobrý vtip.
Všichni vypadali ledově klidní, snad hráli s policií obdobné hrátky každou chvíli. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Vlastně proč ne, mohla jsem něco změnit tím, že budu nervózní? Nemohla. Usrkla jsem kávy, ale cítila jsem se pořád stejně napjatá. Sakra.
"Je po desáté," podíval se na hodinky Křehůlek. "Čas dát si první ranní pivo."
Taktně jsem mu nepřipomněla, že jedno měl kolem druhé v noci. Na okamžik se ztratil v kuchyni a pak se vrátil s štíhlou sklenicí plnou zlatého moku s čepicí bílé pěny.
"Krušovický ležák," řekl zálibně a pečlivě si sklenici prohlédl.
Orosený povrch zjemnil barvu nápoje.
"Půl tisíciletí tradice, nápoj našich otců, dědů a pradědů," zadeklamoval s úctou a zhluboka se napil.
Z tváře mu zmizely stopy ustaranosti a na chvíli vypadal naprosto spokojen. Záviděla jsem mu. Já snad začnu pít pivo!
* * *
Po poledni se ruch na ulici uklidnil a policejní jednotky opustily stanoviště. Křehůlek s Filipem a Bárbym vyrazili na pochůzky kvůli obstarání materiálu, Gruber pracoval na mém "prioritním kanále", mě si Alex pozval dolů do laboratoře a provedl se mnou pár vyšetření a možná i pokusů. Asi nejobvyklejší bylo vyšetření v malém CT tunelu, kam jsem se sotva vešla.
Alex už byl opět někde napůl cesty mezi šíleným vědcem a normálním člověkem. Sice mluvil svým strohým nemodulovaným hlasem, ale občas se mezi svými příkazy omluvil za nepohodlí a když jsem mu dala pusu, usmál se a byl to opět on. Nebo vlastně jeho méně analytická část. Člověk nemůže mít rád z druhého jen tu lepší půlku, musí se vždy smířit s oběma. "Zkus se neutopit, neztratit, nepřijít sám o sebe, hm?" řekla jsem mu, zatímco mi na tělo rozmisťoval kruhové disky spojené kabely s mohutnou kovovou krabicí opatřenou kromě digitálního displeje a připojení k počítači šesticí staromódně vyhlížejících potenciometrů.
Okamžik mu trvalo, než pochopil všechno, co se mu tím snažím říct.
"Ano," slíbil. "A ty se zkus nenechat zabít," pronesl vážně, "nejraději bych tam byl s tebou, místo tebe. Jenomže nikdo jiný nepřijde na to, co se s tebou děje. Rozumíš? Nechci se schovávat, štve mě to…" Větu nedokonal, přístroj, jímž mě proměřoval, zapípal. Mrkl na displej, potom na mě.
"Zajímavé. Bylo by dobré, kdybys mě pravidelně informovala o všem, co zvláštního se s tebou děje, OK?"
Slíbila jsem mu to. Mínila jsem ho z jeho transu vyrušovat jak nejvíc to jenom půjde, i když to třeba vyřešení všech záhad oddálí o pár dní. Pocit bezpečí z včerejšího večera, kdy jsem ležela vedle něj, se vrátil. Možná to zvládneme. Určitě.
* * *
Ve tři hodiny opět někdo zazvonil. Gruber pracoval a nenechal se rušit, Alex byl samozřejmě stále v laboratoři. Zkontrolovala jsem bezpečnostní kameru. Člověk parkující těsně u chodníku vypadal jako závozník a právě vytahoval ze svého auta dvě velké plynové bomby na kolečkách. Netušila jsem, kdo je a co nám chce, proto jsem mu šla otevřít s rukou zaklesnutou za přezku opasku v těsné blízkosti bundou schované pistole Desert Eagle. Vlastně by mi ani nevadilo, kdyby ten kvér byl ještě větší a smrtonosnější.
"Dobrý den!" řekl a na pozdrav přiblížil ruku k štítku své umolousané kšiltovky. "Mám tady objednávku jedné acetylenové a jedné kyslíkové bomby, plus hořák CGS 02. Je to tak?" Měla jsem tolik duchapřítomnosti, že jsem přikývla, i když jsem nechápala, kdo a proč si to objednal.
"Už je to placené?" chtěla jsem vědět.
"Ne, paní," zatvářil se nejistě. "Dáte mi peníze a já vám podepíšu stvrzenku. U naší firmy to tak děláme."
Možná se bál, že žena nebude chtít zaplatit za jeho neskladné zboží. Když jsem sahala pro papíry, udělala jsem krok vpřed a nahlédla do vozu. Byl prázdný, v okolí také nikdo podezřelý. Ulevilo se mi, léčka to nebyla. I když - tak bizarní trik se svařovacím náčiním by asi nezkoušel nikdo.
Podepsala jsem a zaplatila. Nějak se neměl k odchodu, jen se na mě rozpačitě díval.
"Ještě něco?" chtěla jsem vědět.
"Nechcete to někam zavézt? Je to dost těžký," nabídl se.
"Ne," odmítla jsem, "nechám to stát tady a ma-" slovo manžel jsem spolkla v poslední chvíli, protože se nedalo čekat, že majitel luxusní vily bude sám pracovat, "a správce si to zaveze, kam bude chtít. Odjel jen něco zařídit."
"Jasně, paní," přikývl a odtlačil vozík kousek za plot. Druhou, třetí i všechny další zásilky jsem zvládla bez problémů. Skoro jim ani nebylo divné, že ženuška v domácnosti chodí v černém koženém kompletu a pracovních botách. Nebo možná byli u boháčů zvyklí na horší výstřednosti.

37. kapitola - Kapitán Krčmář mění strany

Neděle v 14:39 |  Smrt zrozená v Praze
Krčmář ukončil hovor a odložil mobilní telefon na stůl. Nedokázal se tomu ubránit a opět pozoroval Ivanino tělo zhroucené u zdi, kam dopadlo zasaženo střelami. Už to nebyla ona, nebyla živá, její existence skončila. Potřásl hlavou, jako by tak mohl popřít skutečnost. Smrt, viděl ji mnohokrát, ale nikdy se s ní nesmířil. Snad jen když byla zakončením, vyvrcholením života. Pamatoval si ale, jak mu stejně přišlo kdysi dávno líto, že jeho děda, s nímž chodil vyřezávat vrbové píšťalky, zesnul v klidu jednoho chmurného únorového rána a nedožil se dalšího jara, které tak miloval.
Násilná, nespravedlivá, předčasná smrt představovala něco mnohem zvrácenějšího, ošklivého. Opanovala byt, cítil její smrad, vznášela se ve vzduchu, vyplňovala každý kout a současně se skrývala i ve stopách krve na jeho rukou. Klekl si, čelo opřel o desku stolu a snažil se potlačit všechny myšlenky a pouze existovat. Uvažování o příčinách toho, co se stalo, v něm probouzelo návaly nezvladatelného vzteku střídané pocitem viny, lítostí i totální rezignací.
V dálce někdo zabušil na dveře, Krčmář si uvědomil, že už dlouho slyší zvonek. Baterie nestačila, tón se přerušoval a ztrácel na síle.
V okamžiku, kdy se postavil, aby otevřel, třeskla rána, vzápětí druhá, jak dveře narazily na stěnu. Krčmář věděl, co to způsobilo. Někdo právě použil těžkou železnou palici na dlouhé násadě určenou k likvidaci zámků. Dva muži v oblecích přepadového komanda s tvářemi zakrytými helmami a nápisem POLICIE na hrudi, kteří se kryti dalšími vrhli do pokoje, ho nepřekvapili. Otupěle se díval, jak zásahový tým zajišťuje byt. Po celou dobu na něho mířily dvě hlavně, jedna z nich patřila brokovnici.
Tupec, napadlo Krčmáře, teď by ohrozil i kolegy. Neptal se, co přepad znamená, pouze stál a vyčkával.
Jako poslední vešel v civilu plukovník Jastrebniak. Rty sevřené, v obličeji svůj podmračeně urputný výraz. Jediným pohledem obsáhl scénu, mrtvé věnoval letmý pohled, okamžik mu trvalo, než objevil Krčmářovu pistoli. Další vyšetřovatel, kterého Krčmář neznal, ji v rukavicích zvedl a vložil do igelitového sáčku.
"Kapitáne Krčmáři, jste zatčen pro podezření z vraždy své ženy," pronesl Jastrebniak svým nakřáplým hlasem. "Neměl jsi to nechat dojít tak daleko, policajti by neměli zabíjet ani ze žárlivosti," dodal o poznání měkčeji.
Krčmář pocítil náznak údivu, nikdy v životě od Jastrebniaka neslyšel stopu lidské účasti. Pak se vrátil do letargie. Bylo jedno, proč si mysleli, že ji zabil on. Byla prostě mrtvá.
"Můžu se obléct?" zeptal se a bez čekání na odpověď sáhl po saku přehozeném přes židli. Skvrny od krve přehlédl. Potom se bez odporu nechal spoutat a odvést.
* * *
Okamžitě ho zavedli do výslechové místnosti. Chápal je. Chtěli z něj dostat co nejvíc, než se vzpamatuje ze šoku. Většina vrahů v afektu byla svým činem zděšena a potřebovala se někomu vypovídat, i když to byl jen policejní vyšetřovatel.
Poslouchal monotónní hlas vyslýchajícího policisty, diktoval do mikrofonu základní iniciály, čas a místo konání výslechu. Sám to dělal tolikrát, nikdy ho nenapadlo, že bude jednou sedět na opačné straně stolu. Nikdy ho nenapadlo, že Ivana bude mrtvá.
"Zabil jste Ivanu Krčmářovou, vaši ženu?" začal vyšetřovatel základní otázkou.
"Ne," odpověděl Krčmář.
Viděl, jak muž znechuceně pozdvihl obočí, gesto pro přihlížející za poloprůhlednou stěnou. Vlastně zde při obvinění policisty z tak závažného trestného činu měli být lidé z Vnitřního vyšetřování, napadlo ho automaticky, ale mlčel.
"Byla zastřelena vaší pistolí ČZ-75 s vašimi otisky prstů. Zbraň nalezlo zásahové komando přímo v bytě. Můžete nám vysvětlit tyto skutečnosti?"
"To je nesmysl, ze své zbraně jsem střílel po útočníkovi, Ivanu jsem přitom nemohl zasáhnout," protestoval mechanicky Krčmář.
"Máme předběžnou zprávu z daktyloskopie a balistika bude za chvíli," sdělil suše vyšetřovatel.
Nechápal to, ale nějaké řešení muselo existovat.
"Na místě byla zajištěna ještě jedna pistole stejného typu," prozradil mu policista, i když nemusel.
"Museli mi ji vyměnit včera při akci," domýšlel se Krčmář, "zajišťoval jsem svědky, na místě došlo k nehodě a bylo tam rušno. Vůbec jsem netušil, že nemám vlastní zbraň."
V první chvíli chtěl zevrubně popsat člověka, který jeho pistoli s nejvyšší pravděpodobností získal, ale potom se zarazil. Nikdo z hlídky ho neviděl, a i kdyby v jeho prospěch svědčili Andrej Tesařík se Sylvií, nevěřili by jim. Skutečnost byla příliš fantastická, navíc oba nepředstavovali pro polici právě důvěryhodné svědky. A co bylo hlavní - Ivana byla stejně mrtvá.
"Já ji nezabil," řekl místo všeho, i když věděl, že tím vyšetřovatele v jeho úmyslu zlomit ho jen utvrdí.
A možná, možná ji vlastně zabil. Umřela jen kvůli němu, kvůli případu, v němž mrtví i živí mizí, v případu, do něhož byla nějak zapletena Marika Zaháňská, Nowak Barbarossa a pár dalších lidí.
Podle stoupající nervozity policisty si uvědomil, že nezareagoval na několik otázek.
"Můžete tedy popsat, jak se stalo, že je vaše žena mrtvá, zastřelená vaší vlastní služební pistolí?" nahodil vyslýchající vějičku v naději, že zadrženého dostane v rozporech jeho verze událostí.
Krčmář se pokusil soustředit. Byla mrtvá, on sám ji zabil ale - ten, kdo stiskl spoušť, by měl být potrestán.
Nadechl se a bez toho, že by se nechal přerušit, jim stručně sdělil, co se ráno seběhlo a detailně popsal vraha. Nakonec skončil a podíval se na policistu, aby zjistil, co on na to. Vybavilo se mu jméno Marek Mádcha, poručík. Teď v prstech nervózně točil obyčejnou tužkou, v podpaží mu tmavly skvrny potu a občas zamířil pohledem k oknu. Zřejmě doufal, že to bude případ, na kterém si přilepší a katapultuje svou kariéru vzhůru. Krčmář se divil, proč ho nevyslýchá sám Jastrebniak.
Rozhostilo se ticho a pach tisíců vykouřených cigaret jakoby zesílil. Nikde v budově se kouřit nesmělo, tady se však ve snaze nalomit odhodlání obžalovaného dělala výjimka.
"Řekl jste, že jste po útočníkovi vystřelil. Musel být velmi blízko, jak to, že jste ho netrefil?" začal poručík Mádcha nové kolo otázek.
Jak to? Krčmář tu otázku nechal odeznít. Byla mrtvá, byla mrtvá, protože ten zkurvysyn byl rychlejší než blesk a nechtěl umřít. Jinak by ho zvládl. Tu první kulku by přežila, určitě. "Nevím," odpověděl klidně.
Zuřivost v něm odezněla spolu se slovem. Neměl proč se vztekat. Byla mrtvá.
"Ve stěně jsme však nenašli žádné stopy po výstřelech. To je další rozpor s vaším tvrzením. Musely tam být, pokud jste ho nezasáhl."
Krčmář k Mádchovi unaveně vzhlédl.
"Třeba měl neprůstřelnou vestu. Určitě jste našli vypálené nábojnice."
Viděl, jak jeho slova policistu zarazila a okamžik pátrá v paměti. Nebyl si zřejmě jist skutečností. Profesionální chyba.
"Mrkněte se do zápisu z ohledání místa činu," poradil mu Krčmář.
Výslech pokračoval, ale Krčmáři se nezdálo, že by jakákoliv z otázek mohla napomoci k chycení střelce. Nakonec přestal odpovídat a zíral do desky stolu před sebou. Někdo do ní v nestřežené chvíli dokázal vyřezat klátícími se písmeny: Stejně ste všichni hajzlové. Nůž ve výslechové místnosti? Možná to však neudělal nožem, ale něčím jiným.
Otevřely se dveře a vstoupil Jastrebniak. Mádcha se okamžitě vymrštil do pozoru a šéf ho gestem poslal pryč.
"Ať tahle záležitost dopadne jakkoliv, mohl bys nám pomoct a spolupracovat při předání případů," řekl Jastrebniak a nabídl mu šálek kávy.
Krčmář ho přijal a napil se. Cítil se unavený, děsivě unavený, že i dýchat pro něj bylo obtížné. Nejraději by vůbec nebyl, utekl z existence někam pryč.
"Všichni děláme chyby, někdo větší, někdo horší. Je mi to líto, ta tvá už nepůjde napravit, ale…" Krčmář odložil kávu.
"Případy předám, své řeči si nechte pro sebe," řekl tak tiše, že stěží slyšel vlastní slova.
"Obejdeme se bez pout?" chtěl vědět jeho nadřízený.
Jen přikývl. Jastrebniak zabouchal na dveře, aby je pustili z výslechové místnosti. Krčmář kráčel poslušně před ním cestou, kterou tak dobře znal. Netečně přehlížel lidi, na jejich nejisté pozdravy a grimasy nijak nereagoval. Nebyly důležité, nebyli důležití. Ivana…
U svého stolu Jastrebniakovi předvedl strukturu adresářů ve svém počítači, pár rukou psaných poznámek a předal mu dvě hotová hlášení o minulých případech.
"Budeme s výslechem pokračovat, až přijedou lidé z Vnitřního," rozloučil se s ním šéf a ukázal dvěma uniformovaným mužům, ať ho odvedou zpět do cely.
Na odchodu zaslechl vzrušený hlas jednoho z policistů skoro křičícího do telefonu.
"Exploze vily ve Falánkově? Několik mrtvých? Teroristický útok? Do prdele!"
Jeho varování bylo k ničemu.

36. kapitola - Ráno plné čísel

Neděle v 14:38 |  Smrt zrozená v Praze
Seděli jsme všichni u jednoho stolu zaplněného jídlem, papíry, fotografiemi a zbraněmi. Filip se ujal služby v kuchyni, ve vzduchu se vznášela vůně slaniny, vajíček, čerstvých topinek a kávy. Kas se o jídlo nezajímal, vedle sebe si opřel velkou dvouhlavňovou pušku a jeden po druhém ládoval náboje do koženého pásu s poutky. Pokaždé vyzkoušel, zda jde náboj snadno vytáhnout, a potom ho do opasku opět vrátil. Bárby mezi jednotlivými sousty listoval vytištěnými katalogy zbrojařských firem a tlustými svazky bůhvíodkud získaných balistických tabulek. Gruber neustále na něčem pracoval a nepřestával mačkat klávesy, ani když jednou rukou jedl. Všichni bez výjimky jsme se oddávali kávovým orgiím, já nejvíc. Pořád jsem toho voňavého nápoje neměla dost, po každém šálku jsem měla chuť na další. Obvykle jsem tak reagovala na stres, potřebovala jsem se trochu předávkovat kofeinem. Teď mi připadalo, že se snažím otrávit. Nedokázala jsem však přestat. Možná taky trochu nenormální, ale proti létání vzduchem maličkost.
Alex se objevil asi deset minut poté, co jsem ho vzbudila. Pod očima tmavé kruhy a celkově vypadal mnohem unaveněji než v noci. Na druhou stranu měl normálnější pohled a nepřipomínal štvance na konci amfetaminové jízdy.
Posadil se na jedinou volnou židli vedle Grubera na druhé straně stolu a zkoumavě se na mě podíval. U něho nahoře jsem se chovala strožeji, než jsem sama chtěla, a přišlo mi to líto. Musela jsem, protože jinak bych se sesypala jako domeček z karet, když někdo neopatrně potáhne spodní kartu. Chtěla jsem, aby dříve, než se od něj nechám obejmout, věděl, co se přesně děje, co se se mnou děje. Ve dveřích, když jsem odcházela z jeho pokoje, mi řekl, že jsem jiný člověk než v noci. Možná za to mohly ty dvě velké pistole, možná kožené oblečení nebo boty, možná to, co se v posledních hodinách stalo.
Alex se pustil do jídla, jako by se nic nedělo, a pak sám v kuchyni vystřídal Filipa. Přinesl si vaječnou omeletu víc syrovou než osmaženou a nasoukal ji do sebe příšernou rychlostí, jako by stál o masivní nákazu salmonelou.
Teprve poté začal Filip referovat. Mluvili anglicky a Gruber si přitom dělal poznámky. Alex zpočátku přikyvoval hlavou, potom ztuhl, přímo jsem viděla, jak muž a kluk mizí a jeho druhé analytické já se dostává na povrch. Položil pár otázek a přisunul si Gruberův notebook.
"Nemám vysvětlení pro všechno, co se děje, jen pár idejí a základní rozbor vlastností M-pole," začal svým nemodulovaným úsečným hlasem prostým emocí.
"Co to je M-pole?" zeptala jsem se.
"Nemá v naší dosavadní fyzikální realitě obdobu. Zatím jsem zjistil, že působí hlavně na hmotu, tkáně, těla monster, tím myslím našich pronásledovatelů. To vysvětluje jejich odolnost jak celkovou, tak i odolnost jednotlivých buněk vůči vnějším vlivům. Zdá se, jako by těla monster byla buď zdroji M-pole nebo alespoň jeho akumulátory."
"Jako by je to M-pole nějakým způsobem vyztužovalo? Podobně jako železná armatura beton?" zeptal se Bárby.
"Není to úplně přesné přirovnání, ale výsledek je obdobný," potřásl hlavou Alex a pokračoval.
"Interakce M-pole se standardním reálným světem je velmi slabá, na hranici rozlišitelnosti přístrojů, které mám v současné době k dispozici. Nejzajímavější je, že jde," Alex se na chvíli odmlčel, jako by se propadl do hloubek přístupných jen jemu, "o pole definované třemi vektory, přičemž úhly svírané intenzitami jednotlivých složek se v čase mění. A jejich velikost samozřejmě také."
To mi vůbec nic neříkalo, ale viděla jsem, jak Gruber překvapeně polknul a Filip se na Alexe zamyšleně podíval. Ze školy jsem si pamatovala, že gravitační pole je dáno jediným vektorem intenzity gravitačního pole, který na Zemi směřuje do těžiště zeměkoule. Elektromagnetické pole je dáno dvojicí vektorů kolmých ke směru jeho šíření. O třívektorovém poli, ještě tak divně rozevlátém, jsem nikdy neslyšela. Ale já nebyla Feymann a měla jsem jen základní kurs fyziky.
Při mém přemítání mi další kus Alexova výkladu, zejména odpovědi na Gruberovy odborné otázky, unikl.
"A proč je proti nim účinné zrovna stříbro?" promluvil po dlouhé době Bárby.
To už mě zajímalo víc. A asi nás všechny. Kas vzhlédl k Alexovi a soustředěním přimhouřil oči. Musel už rozumět anglicky dost dobře, učil se každou hodinou, každým dnem.
"Nevím. Dokážu ten děj popsat jen velmi zhruba. Atomy stříbra způsobují ve své těsné blízkosti vynulování všech tří M-intenzit, a tudíž faktický zánik M-pole. Zatím jsem nedokázal zjistit příčinu tohoto jevu. Sféra destrukce se při interakci atomu stříbra s M-polem postupně zvětšuje, jako by vlastní proces zániku současně poskytoval energii pro další pokračování děje nebo reakce. Mám načrtnutou základní teorii, zhruba popisující zatím známé vlastnosti M-pole." Alex se podíval na Grubera, ten přisunul ke stolu židli s přístrojem připomínajícím promítačku.
Němec zachytil můj pohled a zašklebil se. "Úžasná věc, sestavil jsem ji včera večer podle jeho návodu," řekl tlumeně a zapojil přístroj přes objemnou krabici do počítače.
Před stěnou se ve vzduchu zhmotnil trojrozměrný obraz čísly zaplněné třídimenzionální matice. Při podrobnějším pohledu jsem zjistila, že matice není tvořena čísly, ale rovnicemi ze mně neznámých symbolů. Alex myší, jejíž šipka vypadala jako malý kužel, zvýraznil a zvětšil jednu buňku. Nevystupovala v ní čísla, ale další třírozměrné miniaturní matice zavěšené nebo podvěšené nad symboly vzdáleně připomínajícími znaky řecké abecedy. Takové matematické vyjádření kromě nás určitě neviděl žádný člověk na světě.
"Teď se nemohu plně soustředit, ale…" Alex už nás neregistroval, jeho vědomí padalo někam do hlubin operátorů, funkcí, funkcionálů a dalších fines abstraktního vědění, "ale i z tohoto hrubého modelu vyplývá, že pro existenci M-pole jsou nutná ostře lokalizovaná vírová zřídla."
Na okamžik se odmlčel, ticho rušilo jen ševelení promítačky.
"Lokalizovaná vírová zřídla a také nějaká základní úroveň rozptýleného hluku. Říkám hluku, protože pro tento pojem neexistuje žádný vhodný fyzikální termín. Možná by bylo lepší říct základní hustota pěny. Navíc se dá usuzovat, že jisté konfigurace vírových zřídel jsou nestabilní, některé fatálně, a mohou způsobit okamžitý zánik M-pole."
"Okamžitý? Šíří se rychlostí světla?" chtěl vědět Filip.
"Nevím, dynamikou jsem se zatím nezabýval, ale bude to poměrně jednoduchý experiment," odpověděl Alex po chvíli.
Pohled přitom nespouštěl z hologramu matice. Fascinovala ho, přitahovala ho jako magnetová hora lodě k smrti odsouzených námořníků.
"A existují ta velká zřídla v našem světě? Můžeme je najít?" ozval se Kas rusky.
Gruber po něm střelil nevraživým pohledem, Filip jeho poznámku zopakoval anglicky. Přesně vystihla, co pro nás je důležité.
"Nevím, ještě nevím," pokrčil Alex rameny.
"A co já?" šeptla jsem.
Původně jsem chtěla promluvit svým normální hlasem, ale strach mi to nedovolil.
V první chvíli se zdálo, že mě Alex nevnímá, pak se pomalu otočil, jeho oči zaostřily a vypadaly najednou smutně a trochu nejistě.
"Také nevím. Dá se usoudit, že M-pole začíná interagovat i s hmotou tvého těla. Příčinu neznám, ale udělám vše pro to, abych se to dozvěděl."
To bylo přesně to, co jsem nechtěla, za žádnou cenu jsem nechtěla, aby se napojil na ten hnusný kabel a nechal životně důležité procesy organismu kontrolovat počítač. A přesně to měl v úmyslu.
"Snad abychom našli ty zřídla, pohovořili s panem Rulhánkem, zjistili, k čemu potřebují hromady starožitností a pro koho vlastně pracuje Frank Bernard. Na začátku byl normální a pak se stal monstrem… Musí být nějaký spouštěč a zastavovač tohohle procesu," vychrlila jsem jako kulomet. Najednou mi to myslelo o sto šest.
"To ano, čím víc informací budeme mít, tím rychleji postoupíme kupředu," souhlasil Alex.
Byl napůl mimo, ta hnusná, složitá maticová rovnice, nebo rovnicová matice, ho vábila, lákala - prostě ho dostala.
"Nesmíš se zase dostat do toho svýho transu, nemáme už Yatsona, navíc se propadáš stále hloub a přestáváš být člověkem! Něco se stane a ty umřeš. Je možný, že odsud budeme muset narychlo vypadnout, slyšíš? Prosím."
Už jsem nemluvila klidně a vyrovnaně, gestikulovala jsem, žadonila, přesvědčovala, vyhrožovala.
"To se může stát," přisvědčil a na okamžik se na matematické monstrum zhmotnělé v prostoru světelnými paprsky podíval z většího odstupu, "ale za každou cenu musím zjistit, co se děje, musím zjistit, co se ti může stát."
Usmíval se, usmíval se jako největší hlupák, který holce řekne, že prostě pro tu kytku nahoře na skále vyleze děj se co děj nebo že toho medvěda zastaví holýma rukama, aby zatím utíkala dál. Neměla jsem šanci, naběhla jsem si, jen jsem jeho odhodlání vyřešit problém posílila na maximální možnou mez. Usmíval se přesně jako hlupák, do kterého jsem se zamilovala. Ach jo. Nebo jsem měla být šťastná? Jenže já se o něj bála, zatraceně moc bála.
"Tak jo," kapitulovala jsem. "Chci ale s tebou mít možnost mluvit, i když budeš pracovat. Jinak tě nenechám."
"To se dá zařídit," otočil se váhavě ke Gruberovi.
"Uděláme vylepšený prioritní kanál do tvého pracovního softwaru, okno, co tě bude rušit. Něco takového jsme použili, když jsi téměř zkolaboval při luštění toho amerického bezpečnostního kódu," odpověděl váhavě Gruber.
"Prioritní kanál?" zeptala jsem se, protože mě jeho intonace znejistila.
"Výstup světlovodného kabelu na sítnici oka, aby ho mentálně nedokázal potlačit jako všechno, co ruší soustředění," vysvětlil.
Chtěla jsem ho přesvědčovat ještě chvíli, ale najednou zazvonil telefon. Byl to uši drásající rachotivý zvuk na míle vzdálený sofistikovaným hlasům mobilních telefonů. Jako na povel jsme se všichni otočili k nízkému stolu s květináčem, vedle kterého ležel černý telefonní aparát. Podle matného bakelitu a tvarů ho vyrobili minimálně před půlstoletím.
"Pevná linka. Teprve včera jsem si všiml, že tady je. Ani jednou jsem ji nepoužil," řekl Gruber nervózně. Telefon zazvonil podruhé. Kas zaklel ve své mateřštině a potom hned rusky.
"Možná nás fakt stačil prásknout," řekla jsem a šla pomalu k přístroji. "V tom případě bude jedno, zda ho zvednu, nebo ne."
Při třetím zazvonění jsem sluchátko zvedla.
"Prosím?"
"Tady kapitán Krčmář," ozval se hlas někoho, kdo právě umřel.
"Mluvím s Marikou Zaháňskou?"
Tón jeho řeči ve mně vzbuzoval děs. Jako bych hovořila s lebkou, jako by se zvuk rodil mezi prázdnými lebečními kostmi nebo v dávno vyschlém hrudníku.
"Co jí chcete?" zeptala jsem se místo odpovědi. "Před několika minutami, nevím přesně, jsem vysokému muži s pleší oznámil adresu, na které se nacházíte. Falánkova 413, Praha 6. Myslím, že vás chce zabít."
Sluchátko se odmlčelo. Položila jsem ho zpět do vidlice a doslova zopakovala vzkaz ostatním.

Kam dál